Historie obce

Jak Tlustice ke jménu přišla

První zmínka o vsi Tlustice je z roku 1320, jak bude uvedeno dále. Ovšem v průběhu historie bylo možné zaznamenat několik dalších podob názvu obce: Tlusticz (1320), zastavuje vsi Tlustici (1500), Tlussticze (1558), Tlusticze (1653). Jazykovědci učinili o významu názvu obce následující výklad: jméno Tlustice vzniklo substantivizující příponou – ice z adjektiva tlustá, tedy ves, srovnej pravice z pravá, tedy ruka, bělice z bílá, tedy ryba. Nebo bylo původně jméno Tlustice v množném čísle, viz 1320 Tlusticz, a pak by to znamenalo, že Tlustice znamená ves lidí Tlustého (viz Antonín Profous, Místní jména v Čechách IV, 1957, s. 343).

K tomuto výkladu lze přiřadit i výklad u toponyma Tlustec (čedičový vrch u Jablonného v Podještědí). Výklad kolísá mezi odvozením od osobního jména Tlustec, které je označením pro „tlustého člověka, tlouštíka“ a možností vycházet od pojmu „tlustý vrch“, který ve staročeštině měl význam „objemný, masivní“. Je zcela jasné, že výklad významu názvu obce, učiněný  v minulosti ředitelem místní školy Dvořákem v roce 1939 v zápise ve školní kronice, je nekorektní a pravděpodobně pod vlivem zcela nekritických výkladů z druhé poloviny 19. století, z doby výrazně ovlivněné předchozí érou romantismu. Jsou známy nekritické výklady významu názvů obcí i z jiných míst, ovlivněné stejným způsobem.

Z dávné historie

V historických písemných pramenech je první zmínka o vsi Tlustice z roku 1320, kdy český král Jan Lucemburský zapsal Zbyňkovi Zajícovi vsi Praskolesy, Sedlec, Tlustici, Kotopeky, Lhotu, Libosněn a Jesenici. Král tak učinil, protože do určeného termínu nebyl schopen vyplatit zástavu, váznoucí na uvedených vsích za poskytnutou finanční hotovost. Poskytovatel půjčky připojil získané vsi ke svému panství, příslušnému k hradu Žebrák. V roce 1336 získal Zbyněk Zajíc od krále panství Budyně (nad Ohří) na Litoměřicku. Zato postoupil králi hrad Žebrák se stejnojmenným městečkem a řadou vsí, mezi nimi i Tlustici. Od té doby bylo panství hradu Žebráku královským majetkem. Královská komora však Žebrák často zastavovala a dočasní majitelé zvučných jmen se střídali (např. Bedřich ze Šumburka, Burian z Gutštejna, Kunata Pěšík z Komárova).

V roce 1557 koupil od krále Ferdinanda I. panství Žebrák a Točník Jan Popel starší z Lobkovic na Zbirohu, nejvyšší hofmistr Království českého. Prodej kdysi královského majetku byl učiněn na základě povolení zemského sněmu z roku 1556 a vložen do Desk zemských v roce 1558. Do majetku Lobkoviců tedy přišla i Tlustice.

Lobkovicové drželi panství až do roku 1607, kdy bylo posledním majitelům konfiskováno za obvinění z velezrady na císaři Rudolfu II. a dále spravováno českou královskou komorou za pomoci jmenovaných purkrabích.

V roce 1611 koupil Jan Litvín Kavka z Říčan a na Hořovicích společně s manželkou Dorotou Kaplířovou ze Sulevic od české komory několik vsí od panství točnického, mezi nimi i Tlustici, a připojil je k panství Hořovice. Ovšem Jan Litvín Kavka byl obráncem protestantské víry a komisařem stavů a aktivně se zúčastnil stavovského povstání v letech 1618 – 1620. Byl účastníkem defenestrace a podle výpovědi svědků pomáhal vyhodit místodržícího Martinice z okna. Po bitvě na Bílé hoře byl konfiskační komisí shledán vinným a v listopadu 1622 odsouzen ke ztrátě veškerého majetku.

 A Tlustice se opět dostává k novým majitelům. Od české královské komory kupuje hořovické a komárovské panstvíMarie Eusebie hraběnka z Martinic, rozená ze Šternberka, manželka defenestrovaného Jaroslava Bořity z Martinic. Martinicové mezi sebou dědili nebo si předávali panství až do doby, kdy nebyl mužský dědic. Tak se stalo, že dcery Marie Eliška a Terezie Františka se postupně provdaly za Jana Františka hraběte Bruntálského z Vrbna, nejvyššího hofmistra a nakonec nejvyššího kancléře Království českého, a přinesly mu věnem hořovické panství. Později další člen rodu pánů z Vrbna, Dominik, prodal panství Hořovice, Jince a Bezdědice Bedřichovi Vilému kurfiřtovi Hessenskému(1802 – 1875). Krátce před tím, v roce 1850, byla ukončena patrimoniální správa a nabyvatel panství Hořovice byl již jen vlastníkem zámku a velkostatku, ale nikoliv lidí, kteří po zrušení nevolnictví byli již svobodnými. Hessenský kurfiřt postoupil získaný statek do užívání své morganatické (nerovnorodé) manželce Gertrudě kněžně z Hanau, hraběnce ze Schaumburgu, rozené Falkensteinové a rozvedené Lehmannové s tím, že určil nástupnický pořádek po její smrti. V roce 1853 byl kněžně z Hanau a jejím dětem udělen císařem Františkem Josefem I. rakouský knížecí stav se jménem „Hanau und zu Horowitz“. Posledním vlastníkem velkostatku byl vnuk uvedených manželů Bedřich Vilém Jindřich kníže z Hanau, hrabě ze Schaumburku.

Jak to tak za středověku bývalo, majitelé panství se měnili, ale život poddaným příliš neulehčovali.  Tlustice patřila do zemědělského kraje a většina obyvatel se také po celá staletí zabývala především zemědělstvím a souvisejícími řemesly. Každodenní běh života měl svůj řád, závislý na ročním období a k tomu přináležejícím povinnostem. Pokud byla léta příznivá, probíhal venkovský život zdánlivě poklidně až idylicky. Horší to bylo v období bídy, hladu a útisku doby pobělohorské, třicetileté války či v době následných epidemií či hladomoru. Ale to už je jiná kapitola.